Omlouvám se. Nits. Chrisi. Fay. A všichni ostatní, kteří to čtete. Omlouvám se.
Květen 1941, Paříž
Osud nám dal až moc času. Téměř celý rok. Jeden krásný rok.
Jen my dva. Nemuseli jsme myslet na válku, na umírání. Na nic. Byli jsme tu pro
sebe. Jenže pak nás dostihla tvrdá realita.
Věděl jsem, že je něco špatně. Přišel moc, moc pozdě. A v uniformě.
Předtím si ji vždy sundal. Ale ten den ne. A jeho výraz… Nepoznával jsem ho.
Jako kdyby sám netušil, jak se má tvářit. Byla tam stopa po bolesti, po
zoufalství. Ale také nevysvětlitelné nadšení. Jako kdyby ho něco rozdělovalo.
Posadil se beze slova na pult. Neoplatil mi pozdrav. Pohled
mu směřoval na dlaně. Hrál si se svými prsty, snad se tím snažil uklidnit. Ptal
jsem se ho, co se stalo. Ale on neodpovídal. Mlčel. Několik dlouhých minut, kdy
jsem netušil, proč tu jen tak sedí a mlčí, zmatený z jeho výrazu.
Připadalo mi to jako věčnost, než konečně promluvil.
„Odjíždím za dva týdny.“ Překvapeně jsem se na něj podíval. „Nesmím
o tom mluvit, ale… odjíždím.“ Smutně se pousmál, jako kdyby ho to mrzelo.
„Já…“ Netušil jsem, co mu na to říct. Nechtěl jsem ho
opustit, nechtěl. A dva týdny… tak neuvěřitelně krátká doba.
„Nechci tě opustit,“ řekl mi. Zase se pousmál. Neuměl říkat
věci bez úsměvu. Celý on. Ďolíčky. Neposlušné kudrliny. Drzé úšklebky. Jeho
polibky a doteky.
„Půjdu s tebou,“ vychrlil jsem ze sebe. Dávný slib,
který jsem chtěl dodržet. I když to bylo jen pár měsíců, připadalo mi to jako
věčnost.
„Nemusíš.“ Ale věděl jsem, že to tak nemyslí. Že snad chce,
abych šel s ním. Protože jsem stejně tak věděl, že kdyby chtěl, nemusel by
jít. Jenže on chtěl. Snad proto ta provinilost v jeho očích? Jenže… Já s ním
chtěl jít. Člověk může nesnášet válku, ale kvůli lásce udělá cokoliv. I tu
největší blbost.
„Půjdu.“ A on jen přikývl. Ten večer odešel brzy, aby vše
zařídil. Netuším jak, ale za ty roky v německé armádě jsem poznal, že je
možné vše, když víte jak na to. Můžete se dostat na frontu bez toho, abyste byl
Němec, nemusíte mít výcvik. Stačí vám jen milovat. Jedna z největších ironií
celé války.
22. června 1941, Východ
Byl jsem na okraji světa. Stačilo, aby do mě někdo strčil, a
já bych se zřítil do propasti. Tak blízko od hranic. Tak blízko od nové fronty.
Tak blízko od místa, kde se začalo umírat. Znovu. A znovu.
Neměl jsem moc dobrý výcvik. Během té krátké doby mě vše
naučil Harry. Základní věci. Nabít. Zamířit. Vystřelit. Základní povely. A já
se učil. Kvůli němu. Stejně tak jsem ze stejného důvodu jednoho dne opustil
svou rodinu a šel s ním. Stal jsem se součástí šesté německé armády. Jeden
z mnoha. Ti, jejichž hodnost nestojí ani za pohled, ti, co jsou určeni jen
k umírání. Ale já přežíval moc dlouho. Už od toho dne, kdy to všechno
začalo.
Dvaadvacátého června. Už předtím jsem ten den nenáviděl. Kapitulace
Francie. A teď znovu.
A říkejte si tomu, jak chcete. Operace Barbarossa, Blitzkrieg,
útok, napadení. Pro mě to byl začátek konce. I když ten den mě svíralo podivné
vzrušení. Snad z toho, že člověk v ruce drží zbraň. Že ví, že každý
další okamžik může být jeho poslední. Třebaže to bylo jednodušší, než jsem si
původně myslel.
Člověk jen v té situace
může pochopit, proč jsme vlastně padli. Proč se Blitzkriegu jen stěží ubráníte.
Zvlášť když tomu nevěříte. Stavíte se za nějaké listy papíru. Ale ty sou k vám
ničemu, jsou jako listy, které prostřelí kulomet.
V té době jsem poznal i Harryho druhou stránku. Ze
začátku mi to nepřišlo. Jako kdyby se snažil. Usmíval se na mě. Tu a tam. Občas
se jeho ruka dotkla té mě. Mrkl. Chránil mě před řečmi ostatních vojáků o tom,
že jsem Francouz, moc mladý, moc nezkušený, že za chvíli budu mrtvý. Všechny jsem
je přežil.
Jenže jak jsme postupovali, jak se to stávalo obtížnější,
jak na vás padala únava. Jak se kousající deka stala naší milenkou a zbraň
přítelem, se kterým jste každý den usínali. Harry se měnil. Nebo… Byl jen vždy
takový. Ale člověk to neviděl, ne v tichu a kráse noční Paříže. Nepoznal
ho v té situace. Přemýšlel jsem, co se s ním stalo. Proč to všechno
dělá. Ale po dlouhou dobu jsem na nic nepřišel.
Vrhal se nadšeně do útoku. Smál se. Jako šílenec. Křičel.
Tím svým krásným hlasem, který se nesl po frontě jako vraždící nástroj
připomínající kulky z jeho zbraně. Řekl hodně věcí. Hnusných, ošklivých
věcí. Nenáviděl Rusy. Nenáviděl hodně lidí.
Byl pravým synem svého otce. Nemusel jsem ho ani znát. Ale
byl jím. Krutý, bez lítosti. Ten, co Němce považoval za ty, co jako jediní
mohou žít. Už nebyly žádné úsměvy. Žádné doteky. Jen… občas mě někam zatáhl. V noci.
Do opuštěného domu v dobyté vesnici. Bez oken, bez dveří, někdy i bez
střechy. A tam mě líbal. Ale nebyla v tom žádná vášeň, žádná láska. Jen
hrubé doteky zoufalé touhy, kterou si jiní vojáci vybíjeli na děvkách. V tom
lepším případě.
Netušil jsem, jak jsem se do něho mohl zamilovat. Protože on
miloval něco mnohem více. Už v té době, kdy jsme se poznali v Paříži.
Miloval válku. A ta byla jeho životní láskou. Ne já. Já byl jen hračka, která
měla být po čase odhozena do kouta.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Pokud nemáte účet google, lze využít možnosti anonymní, a pak se - budete-li chtít - podepsat do komentáře, či variantu "Název/adresa URL", kam zadáte svou stránku (pokud nemáte, klidně tam šoupněte tetičku wiki) a své jméno. :) Za komentáře a názory budu neuvěřitelně vděčná, děkuji moc! :))