pondělí 30. prosince 2013

Byli jsme mladí - 7. kapitola

Je to stejné jako děti. Také jsem u nich napsala poslední dvě kapitoly v jeden den. Bez síly odpovídat na odezvy. Protože se člověk cítí šíleně hrozně. Lituje a nějak neví, co dělat. Omlouvám se. Je tu konec. Jako tehdy. 

A... přečtěte si knihy Svena Hassela. Možná vám to dovysvětlí pár věcí v této kapitole...


Leden 1943, Stalingrad

Nesnášel jsem to město. Stejně jako tu celou prokletou válku. Jenže z ní nebylo úniku. Nemohli jste jen tak odejít z toho pekla. Jinak bych to už udělal. Jako mnoho dalších. Uvěřili jsme lživým slibům. Propagandě. Řečem našich lásek.

Už jsem v té válce byl moc dlouho. Nebo mi to jen přišlo? Tak dlouho v Sovětském svazu, oklopen všudypřítomnou smrtí. A krví na jinak bílém sněhu.

Byla zima. Šílená zima. Ale kdo by to nečekal. Kdo by věřil v něco jiného. Ruská zima byla vždy krutá. Jenže ani to nezabránilo Hitlerovi, aby sem vytáhl. A odnášeli jsme to my. A často za to platili i tou největší cenou.

Přemýšlel jsem, jak je možné, že stále žiju. Po tak dlouhé době v tom městě. Přišly Vánoce, ale odešly bez povšimnutí. Přišel nový rok. Čtyřicet tři. Nevěřil jsem, že by mohl být poslední. Snad pro mě… Jenže ke konci války bylo tak daleko.

Mrzlo. A žádný mírný mráz. Minus třicet. I když nám to někdy připadalo ještě horší. Nedokázali jste se zahřát, pohyb nestačil, měli jste pocit, že umrznete za chůze a proměníte se v ledovou sochu. Snažili jste se uchránit. Jakkoliv. Ale i tak občas někdo přišel o nějakou část těla. Nebo usnul a už se neprobudil.

Nedokázal jsem pochopit, jak v tom Rusové dokázali žít naprosto normálně. Možná to bylo jen námi. Ale já nedokázal pochopit ani sám sebe. Jak stále mohu žít a co to vlastně dělám. Jak dokážu dýchat, jak mohu žít. Proč mi stále tluče srdce. Ale pak přišel okamžik, kdy jsem to nechápal ještě více.

Jeden dům. Bez oken. Místo naší další bitvy. Někdy jste bojovali jen o pár pokojů, o patro. Aby vám to pak sebral jeden jediný výbuch.

Byl tam se mnou Harry. Vždycky byl. Jako nějaký ochránce. Nebo mě možná jen chtěl mít u sebe, chtěl vědět, co dělám. Přemýšlel jsem, za co jsem si zasloužil takové prokletí. Co jsem komu udělal.

Vyklonil se z okna, aby vystřelil na někoho z okna. Ale ten druhý byl rychlejší. Mnohem rychlejší. Ozval se výstřel. Stejný jako každý jiný, který se v té chvíli ozval městem. A přesto se mi na vteřinu zastavil dech. Protože jsem to viděl. Jak udělal krok dozadu. Jak se zhroutil na podlahu. Ale když jsem se k němu vrhnul, už nebylo pomoci. Žádná šance, nic. Jen jedna dobře mířená rána, která možná měla až moc štěstí. Ale Harry ne. Ani já ne.

Brečel jsem. Zelené oči, které se dívaly vzhůru, ale nic neviděly. Rána přesně mezi oči. Z takové vzdálenosti jen dílo náhody. Nebo snad osudu? Netušil jsem. Proklínal jsem všechny možné a nevnímal, co vlastně dělám. Někdo mě táhl pryč. Nevím kdo. Pak jsem se ocitl venku. A běžel, někdo mě tahal za ruku a táhl pryč.

Ocitl jsem se ve skupině vojáků, kteří pod vedení nějakého generála ze Stalingradu odešli. Nebo dezertovali, jestli chcete. Netušil jsem, jak jsem to mohl zvládnout. Jak jsem to přežil, zatímco lidé okolo mě umírali a doktor nemohl nic dělat. A i když neměl léky, žádné možnosti, stejně ho za to nakonec postavili před popravčí cestu.

Byl jsem jeden z mnoha. A přesto potkal někoho, kdo mi možná rozuměl. A možná ne. Ale přitáhnul mě k jejich četě a držel nade mnou ochrannou ruku po zbytek války. Legionář. Postavil mě na nohy, když jsem spadl. Nejednou mě kvůli tomu praštil. Člověk, který byl stejně jako já v této válce jen z nějakého podivného důvodu, kterému sám nerozuměl.

Zbavil mě slz, třebaže ne bolesti. Nedalo se zapomenout. Na Harryho ne. Možná jsem pro něj nebyl láskou života, ale on… on pro mě byl.

Chodil jsem po zmrzlé ruské stepi ještě dlouho. Vrhal jsem se ještě dlouho do dalších a dalších útoků.

Vive la mort.

Legionář byl šílený. Ale ne jako Harry. Bojoval pro svůj vlastní život. Bojoval pro to, aby zůstal naživu. Stejně jako všichni ostatní z té čety. Kárný prapor. Vždycky to nejhorší. A vždy vás nějaký zázrak z té sračky vytáhl.

Už jste cítili, jak vám smrt dýchá na záda. Svena jednou hodili mezi mrtvé. Člověk skákal pod tanky, aby na ně připevnil miny, a pak běžel pryč, aby se odtamtud dostal dřív, než se těch několik tun vznese do vzduchu.
Poznávali jste další a další lidi. Jenže ti vzápětí zemřeli. A vy už jste je nikdy neviděli. Vyletěli do vzduchu i s tankem, i se stromy. Nechávali jsme za sebou pustou, spálenou zem potřísněnou naší krví.

Upadali jsme do bláznovství, do šílenství. Byl nám ukradený Führer, to jeho velké Německo. Všechny možné předpisy. Jen jsme se snažili přežít.

Ani netuším, jak se mi to podařilo.

Skončila válka. A my padli do zajetí. Byli jste jen loutky. Bez zbraní, bez naděje. Zavřené v táborech čekajíc, zda se něco stane. Mohli jste doufat, ale v co? V to, že se nad vámi někdo smiluje a vy se vrátíte zpět? Že znovu ochutnáte svobodu, že znovu uvidíte své rodné město? Už jsem si ani nevzpomínal, jak Paříž vlastně vypadá. Musela být krásná. Jako svoboda. Ale za ty roky jsem zapomněl.

A pak přišel konec. Čtyři roky po válce a vy jste se vraceli domů. Projížděli krajinou, kde stále byly patrné stopy války. Městy, kde stále byla místa po domech, které prostě jen… zmizely.

Brečel jsem. Zas. Stejně jako když zemřel Harry. Stále jsem si pamatoval ty mrtvé, prázdné oči, kdy jsem se objal s matkou. Odpustili mi, i když jsem si to nezasloužil.

Zradil jsem všechno, co jsem měl. Jen kvůli lásce. Kterou jsem stejně ztratil. Nechápal jsem sám sebe. Po tom všem mi zbyly jen slzy. A vzpomínky. Na krev, na sníh, na zelené oči upřené do stropu, na trosky domů, na hřmot dělostřelecké palby, na tanky valící se proti nám, na jejich přesnou formaci, na všechny ty strašlivé zvuky, na nářek, na smrt.

Nedokázal jsem zapomenout. Nikdo to nedokáže. Když milujete a zmýlíte se. Když zradíte a lituje. Když jste byli mladí a dělali chyby. A stejně víte, že byste to udělali znovu, nehledě na to, jestli byste věděli, co tím způsobíte. I kdybych věděl, jak moc to bude bolet, kolik lidí zklamu, jak moc budu doufat po domově, po tom, abych se vrátil.

Stejně bych to udělal znova. Jen pro ty okamžiky s ním. Člověk se nikdy nepoučí. Nemůžete určit, co bude chtít vaše srdce, i když rozum bude proti. Vždycky naše kroky bude řídit láska, vždy kvůli tomu budeme chybovat.

Protože jsme byli mladí. A na chyby máme právo. I když nás to stojí všechno.

3 komentáře:

  1. Bylo to jako každý jiný den,
    každý, kdy padal vysílen,
    však něco se lišilo, něco nebylo správné,
    trhaly mu srdce vzpomínky na časy dávné.

    Viděl zelený oči, zvrácený vsloup,
    zápěstí sevřené do žhavých pout.
    Krev na staré podlaze a otevřená ústa...
    planina v jeho srdci zůstala pusta.

    OdpovědětVymazat
  2. Ach. Uch. Gibsonová. Neznášam ťa. Stále som verila i po minulej kapitole. Ale proste... zase sa raz neviem vyžmýkať a povedať úprimne čo chcem. Táto kapitola je úžasná, to neodoprie nikto. I to posolstvo, metafory, prirovnania. I to ako opisuješ vojnu, akoby si ju zažila sama, ako by si tam v tom Stalingrade stála a videla to vlastnými očami. A potom buch. A Harry bol preč. Neznášam ťa.

    OdpovědětVymazat
  3. Nemôžem myslieť... Neviem nájsť slová... Slzy mi stekajú a máčajú tričko... Nedokážem vysloviť, akej bolesti, som bol práve svedkom.

    Vedel som, že presne takto Harry zomrie, bál som sa nahliadnuť do posledného dielu. Pohltila ho vojna a stiahol so sebou i Nicholasa. Ten sa zaslepený láskou, vrhol do krvavého náručia. Vojna ľudí menila na zvieratá, niektorí boli schopní odolávať, tak ako Nicholas a bojovať napokon iba pre záchranu svojho vlastného života, aby mohol uzrieť ďalší deň, dúfať, že znova uvidí Paríž...

    Posledné odstavce sú tak pravdivé, myšlienky v nich si niekedy nechceme pripustiť, ale predstavujú presne ten dôležitý súhrn chýb, ktoré v živote robíme práve z lásky. Áno, sme mladí, chybovať je našou súčasťou. Stačí jeden nesprávny krok vedľa a následne si uvedomíme, že stojíme sami uprostred prázdnoty a v nás už nič nie je – iba spomienky na tie prežité okamihy. Navždy budú v nás vryté, časom sa iba dostanú do úzadia, avšak stále tam budú pretrvávať a hlodať si cestu von.

    Chcem ti poďakovať za skutočne impozantnú poviedku, z historického hľadiska presnú, plnú strachu, bolesti, lásky, zrady i odpustenia. Odrovnalo ma tvoje spracovanie, vdýchnutie života do príbehu, bolestné precítenie. Tvoj talent je vzácny, Elizabeth. Si neuveriteľne ohromujúca autorka. I love you. <333 xx

    OdpovědětVymazat

Pokud nemáte účet google, lze využít možnosti anonymní, a pak se - budete-li chtít - podepsat do komentáře, či variantu "Název/adresa URL", kam zadáte svou stránku (pokud nemáte, klidně tam šoupněte tetičku wiki) a své jméno. :) Za komentáře a názory budu neuvěřitelně vděčná, děkuji moc! :))