Ples

Přišel obrázek, přišla múza a přišla tato povídka. Larry, i když trochu neobvyklá, protože Harry a Louis jsou vlastně Harrietta a Lou, dvě dívky. Takže trochu slaďák na závěr tohoto roku. Příjemné počtení, šťastný nový rok a mějte se krásně. :)

„Hej! Lou!“ zakřičel na ni povědomý hlas. Zvedla hlavu od míče, který ale neustal v pohybu a dál se kutálel po zeleném trávníku. 

„Hm?“ pohlédla dívka na příchozího. Vysoký, ramenatý kluk. Znala ho. Nicholas. Chodil o ročník výš. Fotbalista. Který po ní toužil jako mnoho dalších kluků. I když sama netušila proč vlastně. A také už ji unavovalo dávat jim stále najevo, že skutečně nemá zájem. 

„Já jen… nešla bys se mnou na ples?“ zeptal se narovinu. Doplnil to úsměvem, kvůli kterému by omdlela nejedna dívka. Ale Lou mezi ně nepatřila. Protočila oči.

„Máš pravdu. Nešla.“ Pak se bez dalšího slova otočila a rozeběhla se za míčem. Musela ještě trénovat a nějací namachrovaní sportovci jí byli upřímně ukradení.

Stmívalo se a ona se konečně dostala domů. Odemkla si a vešla do chodby. Vonělo tu jídlo, moc dobré jídlo. Zakručelo jí v břiše. 

„Mami? Jsem doma!“ zakřičela směrem do kuchyně, a pak vyběhla schody. Tašku hodila ke stolu, uklidí to zítra ráno, času dost. Po cestě ze sebe strhala oblečení. Bunda, vytahaná mikina, tričko s vybledlým nápisem, roztrhané džíny a rozkřáplé tenisky. Ne že by neměla jiné, to ne… Jen ji toto vyhovovalo. Bylo to pohodlné, možná trochu klučičí, ale to jí bylo upřímně fuk. 

V koupelně ze sebe sundala i ten zbytek oblečení a zalezla si do sprchy. Nechala na sebe dopadat kapky teplé vody a užívala si tu chvíli pohody. Byla unavená a voda ji probouzela, dodávala jí vyběhanou energii. Po dlouhé chvíli si uvědomila, že je tam možná až moc dlouho. Vylezla s mokrými vlasy a v rychlosti se usušila, nahodila na sebe pyžamo – třebaže ještě rozhodně neměla jít v úmyslu spát – a rychlostí vyhladovělého německého vojáka seběhla do přízemí.

„Hezky pomalu, mladá dámo,“ podívala se na ni s úsměvem matka, když do ní málem narazila, „to jídla neuteče. Posadit ke stolu a příbor do ruky, nebudeš mi to tady jíst rukama jako posledně.“ Lou protočila oči, ale bez reptání se posadila na své místo a sebrala příbor. Zbytek rodiny byl podle všeho už po jídle – její bráškové dnes měli mít nějaké školní vystoupení a otec jel s nimi, matka kvůli pokročilému těhotenství raději zůstala doma.

Položila před ní talíř lahodně vypadajících špaget. Byla toho hromada jako pro horníka. Jenže věděla, že tolik její dcera sní, i když jí to bylo trochu proti srsti. Jediná dcera a chová se jako kluk.

Lou poděkovala a s chutí se pustila do jídla, házela to do sebe, jako kdyby měsíce nejedla. A přitom ještě po cestě do sebe hodila čokoládovou tyčinku. Matka jí přitom něco povídala, i když z odpovědí moc neměla, přeci jen, přes všechny ty těstoviny, maso a rajčatovou omáčku toho není moc rozumět.

„Už víš, s kým půjdeš na ten ples?“ Lou se zakuckala a málem se udusila jednou zvlášť dlouho špagetou.

„Já. Na. Žádný. Ples. Nejdu,“ dostala ze sebe se zakašláním.

„Ale musíš. Koupila jsem ti šaty, máš je na posteli.“ Lou hlasitě zaklela, ale její matka to přešla. „A neboj, jsou bílé.“

„Jako kdybych se měla vdávat,“ utrousila potichu.

„To tě taky jednoho dne čeká. A teď už mlč a jez.“

Lou proklínala všechny možné, když se o několik dní později soukala do šatů. Padly jí, s velikostí oblečení nikdy neměla problém, ale byly moc těsné, něco naprosto jiného než její normální oblečení. A to ji ještě čekaly boty…

Ale to nebylo to nejhorší. Musela zajít za Nichem a kývnout na jeho nabídku. Sice ji žádalo víc chlapců, ale on byl jediný, na koho si vzpomněla. I když, jak si uvědomila později, to patrně nebylo to nejlepší řešení, protože tento exemplář mužského pohlaví byl proslulý tím, že dívkám strašně rád šahal na zadky. A ještě ples. Ten bude taky muset přežít, i když netušila jak.

Nastala hodina H. Sešla po schodech dolů. Matka jí upravila krátké vlasy tak, aby to vypadalo tak nějak… Lou by řekla podivně, protože jí to až moc připomínalo účesy princezen z pohádek. V ruce si držela boty, nemínila se zabít ještě před odchodem z domu. Její bratři stáli nashromážděni v chodbě a obdivně pískali. Nejradši by jim všem jednu vrazila, ale nemohla. Oni si prostě museli užít fakt, že jejich sestra je fakt holka. Že má šaty a výstřih a jdou jí alespoň trochu vidět prsa.

Ještě povinná fotografie do rodinného alba, a pak už mohla jít. Nicholas na ni venku čekal. Nazula si boty a vyšla ven. Opatrně, krůček po krůčku. Nich na ni obdivně zíral, pak jí otevřel dveře od auta, ujistil její rodiče o tom, že ji přiveze včas a mohli odjet.

Školní tělocvična byla narvaná k prasknutí. Šíleně hlasitá muzika, hloučky maturantů i studenti z nižších ročníků. Všichni se bavili, tancovali. Jen Lou ne. Svému partnerovi velmi brzy dala jasně najevo, že víc jak jeden tanec dostane. Potom, co mu několikrát šlápla na nohy – omylem samozřejmě – už o to ani nestál. Zanechal ji u stolu s občerstvením a ona stála a čekala na vhodnou dobu, kdy bude moci vypadnout. Tu a tam se u ní zastavil nějaký kluk, pochválil šaty – a přitom jí čučel do výstřihu – zkusil své štěstí a vzápětí byl odehnán pryč.

„Docela nuda, co?“ ozvalo se najednou vedle ní. Lou netušila, zda to bylo, ale Harrietta, jedna z jejích mnoha spolužaček, se dívala přímo na ni a přitom se usmívala.

„Příšerná.“ I když Harr nevypadala jako někdo, kdo by si to neužíval. Růžové šaty, jistota na podpatcích. Co by člověk čekal od jedné z roztleskávaček.

„Hádám, že tě sem také dotlačila matka,“ usmála se na ni. Lou se na ni bedlivě zadívala. Také?

„Jinak bych sem ani nevkročila,“ odfrkla si. „Ty jsi sem snad nešla dobrovolně?“ zeptala se dívky. Teprve teď si najednou všimla, že má zelené oči. Krásné zelené oči ještě zvýrazněné decentním make-upem.

„Nemám ráda hodně lidí pohromadě. A už vůbec ne kluky, co se tě snaží sbalit, aby tě odtáhli na záchodky. Kdyby to aspoň dělaly holky…,“ povzdechla si a upila ze skleničky.

„Holky?“

„Sice to boří všechny zásady, ale i roztleskávačka může být lesba,“ ušklíbla se. Lou vykulila oči. Nikdy dřív něco takového neřešila, na vztahy tak nějak pomyšlení neměla všeobecně. Poslední roky jí všechen čas brala škola a sport. Nechodila na party, aby poznávala nové lidi, aby zkoušela a experimentovala, a tak popravdě byla v těchto vodách dost nejistá.

„Vadí ti to?“ zeptala se Harrietta, když neodpovídala.

„Ne,“ vychrlila ze sebe Lou možná až příliš rychle. „Jen… no… nikdy jsem o tomhle moc neuvažovala.“ Trochu se začervenala. Harr se zasmála, snad aby uvolnila napjatou situaci. Nebo jí to přišlo vtipné, to druhá dívka netušila.

„Tak… smím prosit?“ natáhla k ní Harr ruku a Lou ji překvapeně pozorovala. A pak, ke svému vlastnímu údivu, přikývla a nechala se odtáhnout na taneční parket.

Lidé si nevšimli, že k nim přibyly dvě dívky a že spolu tančí. Pomalu, neobratně, roztleskávačka fotbalistku opatrně vedla beze spěchu, jen s dívčí ladností. Jako kdyby tu náhle byly jen ony dvě, samy pro sebe. A Lou začínala cítit, že se jí to líbí, že je to něco naprosto jiného než s Nichem. Že je to příjemné, pomalé, uspávající a činí ji to šťastnou. Ani netušila jak, ale když se ji Harr zeptala, zda by se nechtěla na chvíli vypařit, nadšeně přikývla.

Nechala se odtáhnout do prvního patra, se smíchem a několika klopýtnutími na schodech. Vlezly si do první prázdné třídy, kupodivu nebylo zamčeno. Lou se nějakým nevysvětlitelným způsobem ocitla opřená o stěnu. Harr se k ní skláněla a usmívala se. A k překvapením obou dívek to byla fotbalistka, která spojila jejich rty ve váhavý, ale neuvěřitelně sladký polibek.

Chvíli tam je stály a líbaly se, pak se přidaly ruce. Opatrné dotyky a vzrušené šeptání a chichotání se. Ale ani jedna se nedostala k zapínání šatů té druhé, tak daleko toho večera nedošly. Jen se usmívaly a občas znovu spojily své rty. Byly šťastné a stačilo jim k tomu tak málo. A hodiny odbíjející půlnoc neznamenaly konec toho sladkého kouzla, jak tomu bývá v pohádkách. Štěstí nevyprchalo, nikdy nevyprchá, a ty dvě spolu byly ještě hodně, hodně dlouho. Třebaže to všechno začalo na plese, kam ani jedna z nich nechtěla jít.