Poslední vlk - 1. kapitola

Povídka o Sanse Stark. Plná spoilerů, ale snad přeci jen pro někoho bude pochopitelná. O dívce, která je figurkou a zároveň vlkem, který v ní vrčí a dere se ven. Může člověk bojovat, jestliže sám v sobě má svou vlastní válku?

"Alayne. Jmenuji se Alayne," opakovala si pro sebe, jako kdyby si to chtěla navěky vyrýt do mozku. Byla Alayne, dcera lord protektora, bastard. Nesměla myslet na to, že se narodila jako Sansa, že vyrostla na Zimohradu, že jí zavraždili otce, matku, bratry i sestru. Že zůstala sama, daleko od domova.

Rozhlédla se po svém pokoji. Nebyl tak velký jako na Zimohradu, ani tak teplý, třebaže by si člověk díky poloze Měsíční brány pomyslel opak. Protože na rozdíl od jejího domova zde zdi nebyly vyhřívané a ani tak staré. Také tu nebyla žádná zasklená zahrada. Žádná septa, co by jí vyprávěla příběhy o chrabrých rytířích. Žádní bratři, co by se honili na chodbách a po schodech a na nádvoří by se cvičili v šermu a vypadali u toho tak komicky. Nebyl tu její otec s milou, ale přísnou tváří, matka, která pomohla v těžkých chvílích a Arya, její mladší sestřička, co snad doufala, že se jednoho dne stane rytířem. Nikdo z nich tu nebyl… nikdo… Jediným jejím společníkem se zdála býti velká, pohodlná postel, truhla, kam si tajně uložila několik nejvzácnějších pokladů, vzpomínky na domov, na vzdálený sever, na Zimohrad, ze kterého ale už zbývaly jen pouhé ruiny a ona byla sama.

Polekaně nadskočila, když se otevřely dveře. Dech se jí zastavil, ale pak se alespoň trochu uklidnila, když zjistila, že je to jen lord Beališ, tedy - jak se vzápětí v duchu opravila - její otec.

"Vypadáš nádherně," pověděl jí, když ji spatřil oděnou v tmavě modrých šatech, dostatečně silných na to, aby jí nebyla zima, a přitom stále krásných, s pečlivou výšivkou a jemnou krajkou, která pokrývala teplou látku vespod. Při těchto slovech sklonila hlavu a tváře jí zčervenaly. On k ní mlčky přešel a hlavu jí pozvedl, aby se jí mohl podívat do očí.

"Zamiluje se do tebe na první pohled," pousmál se. Snad trochu s náznakem smutku, že ji nemohl mít sám, ale Alayne to v jeho očích nepostřehla, třebaže do nich na okamžik pohlédla. Ale pak zase sklonila svůj pohled a nervózně si skousla ret.

"Mluvil jsem s lady Waynwood," řekl po chvíli a pustil ji. Otočil se k ní zády a pohlédl z okna. Odmlčel se, jen se díval na krajinu, zasněženou a tichou, která se nacházela tam venku, za pevnými zdmi, bez života jen se svou ledovou krásou. Vzhlédla k němu, třebaže nepřistoupila ani o krok blíže. Jen čekala, šaty jí spadaly na podlahu a bez jakékoliv emoce, která by se jí zračila v obličeji, ho pozorovala.

"Pokud vše půjde dobře, jakožto v to věřím, nehodlá se s Harrym vracet zpět. Zůstanou zde, a jak to jen bude možné, provdáš se za něj." Nepřekvapilo ji to. Věděla, že to přijde, že je to její úkol. Že se zas stane další loutkou ve sňatcích a po druhé bude mít za úkol spojit dva rody. Třebaže tentokrát nebude mít za manžela skřeta a nebude ani spojovat svůj vlastní rod.

"Ano, otče," odpověděla po chvíli, kdy jí došlo, že by patrně měla něco říci. Ale z těch slov nikdo nedokázal nic vyčíst, stejně jako z její nehybné tváře. Hrála jen hru, stejně jako mnoho dalších na tomto světě. Jejím údělem nebylo cítit se šťastně, to pochopila již dávno. Měla jen poslouchat, respektovat pravidla a řídit se radami těch, co to uměli hrát. Co ji přesouvali jako figurku po šachovnici. Říkali jí, co má dělat. A podle potřeby obětovali.

"Je to zajisté hodný chlapec," promluvil po okamžiku tichu. Ani si neuvědomila, že k ní přešel, najednou stál vedle ní a díval se na ni svýma tmavýma očima, tak blízko, až jí to bylo nepříjemné. "A rozhodně lepší než skřet," připomněl jí její první manželství, jako kdyby ona na něj mohla zapomenout. Na malého a zohaveného Lannistera.

"To jistě, otče," odvětila, zas tak slušně a naučeně, jako ptáček, co zpívá svou každodenní píseň. Protože ona byla ptáček, vždycky jím byla. Zavřená v kleci, okouzlující, drobná, milá, zranitelná. Která se bojí ostatních, a kruté rány ji naučily zpívat. Sladce a přenádherně.

"A přesto mě mrzí, že si bereš zrovna jeho." Překvapeně k němu vzhlédla. Díval se na ni. Zase, třebaže ne tak jako předtím. Jinak. V jeho očích se zračilo něco, co pořádně neznala, jakési pocity, které sama nikdy nepoznala. Sklonila hlavu, nedokázala se dívat do té tmavě hnědé. Jenže on byl opačného názoru, a tak jí podzvedl tvář. Lehce a přitom v tom bylo něco, co ji přimělo neodporovat a dostatečně jí dalo najevo, že i tak by byl jakýkoliv odpor marný.

Naklonil se nad ni, a třebaže tak moc chtěla uhnout, nedokázala to. Jako kdyby ji hypnotizoval pohledem a ona díky tomu nebyla schopna pohybu. A přitom to vše viděla téměř zpomaleně, jak se k ní přibližuje a tiskne své rty na její. Jak ji líbá, něžně a opatrně, jako předtím na Orlím hnízdě. Zatajil se jí dech, srdce hlasitě bouchlo, ale žádnou reakci z ní nedostal, žádné podvolení, a přitom se ho ani nesnažila odstrčit, třebaže její ruce už byly nějakou chvíli položené na jeho hrudi.

Odtrhnul se od ní a pousmál se. Byla rozkošná, když se stávala zmatenou a netušila, co si počít. Malá, sladká dívka, která mu tak neuvěřitelně připomínal Catelyn, která se ho ze začátku snažila odstrčit, pak to jen mlčky snášela a nakonec… Nakonec se stalo tolik věcí, kterým sám Ned Stark nikdy neuvěřil, s tou jeho představou o čistém a nezkaženém světě. Tak naivní, že se tomu musel smát. A přesto tu naivitu tolik miloval, u Sansy i u její matky, jak věřily v poklidný, krásný svět, v dětské pohádky, byly jak ptáčci, co zpívají jen to, co jim řeknou ostatní, nepřemýšlí o tom a snad tomu ani nerozumí a dělalo to z nich křehké, krásné dívky, které mu po čase přeci jen podlehly… A on podlehl jim, získaly si ho. A přitom nemusely nic dělat, jen se usmívat, tak cudně a nezkaženě.

Usmál se na ni, třebaže ji to možná děsilo. Přemýšlel, co se jí tak může honit hlavou, zda uvažuje nad tím, co by se stalo, kdyby zašel dál a vzal si ji, tak sladkou a nevinnou… Zahodil ty myšlenky, napřímil se, smetl neviditelné smítko z kabátce.

"Měli bychom jít, již na nás určitě čekají," natáhl k ní ruku a ona ji přijala. Jako poslušná dcera svého otce.