You are mine - 10. kapitola

Každý máme svá tajemství. A někdy je odhalíme vlastně náhodou...

Jeli v tichosti, každý zahloubán do svých vlastních myšlenek. Harry přemýšlel o tom, co se právě stalo. Že je pryč. Že ho zachránila od smrti. Nebo to bylo jen další mučení? Jen další zkouška a on zjistí, že muži se nic nestalo. Nic, vůbec nic, je v pořádku a Georgia to všechno jen hrála a teď ho veze k němu… Nechtěl si ani představit, co bude následovat, strach ho znovu sevřel v železných kleštích. A přitom nemohl nic. Vůbec nic. Jen sedět a rukama si objímat kolena přitisknutá k hrudi. Dívat se z okna na ubíhající krajinu. Přemýšlet, co se asi stane. Pošlou ho zpátky? Do Kerconu? Doufal to, třebaže o ničem takovém neslyšel, ale co když nějaká cesta existuje. Ne, setřásl tu lákavou myšlenku, to určitě ne. Poníží ho. Zase. I když netušil jak, nechtěl to vědět, litoval, že je vůbec naživu, vždyť by ho zastřelili, rychlá a okamžitá smrt. Bez trápení, beze všeho. Nebál se smrti. Nikdy. Bál se budoucnosti, nevědomosti, kdy nevěděl, co ho čeká, a ani nezažil nic podobného, takže netušil, co by to tak mohlo být.

A Georgia… Ta se také dívala ven, jen z opačné strany, a téměř ani krajinu nevnímala, splývala jí v čáry různých barev, které se jednou za čas proměnily. Nic, čemu by věnovala větší pozornost, jen jakési pozadí všeho, co se stalo. Atentát. Louis. Nechtěla tomu věřit, historie se nemohla opakovat, nesměla… Cožpak v jejím životě nestačil atentát na její rodiče? Proč musel přijít další, který jí téměř vzal bratra? Myšlenku na to, že by se mohlo stát něco, co by ho dostalo ze světa, si nepřipouštěla, nemohlo to tak být, to prostě ne… I když by se třeba jednalo o naprostou symboliku, dopadl by stejně jako někdo, kdo je jeho vzorem… Ale proč? Byl mladý, byl to její bratr, nesmí se mu nic stát horšího. Bude v pořádku. Určitě.

Přesto se tomu nějaká její část snad bála uvěřit, měla o něj strach a všechny ty pocity, tolik hlídané a skrývané před ostatními, si našly cestu ven. V očích ji zaštípaly slzy, ale i když pozvedla ruku k očím, i když mrkala a snažila se je sehnat, bylo to marné, samy si nalezly cestu ven, ulpěly na tvářích a přitom se jí nějakým záhadným způsobem z úst vydral vzlyk. Normální, lidský vzlyk, který už tak dlouho zadržovala, si našel cestu ven.

Harry se na ni překvapeně zahleděl, odtrhl pohled od krajiny tam venku. Netušil, co se to děje, jistá jeho část stále byla opatrná, měla pocit, jako kdyby se tohle všechno dělo jen z jednoho jediného důvodu, který rozhodně nebyl pro něj dobrý, ale Georgia evidentně plakala a to on nechápal. Nevěděl, co to má znamenat, ani co by měl udělat. Jak se k tomu postavit. On sám se tak dlouho učil zadržovat pláč, až mu to pokaždé pak přišlo jako něco špatného, zakázaného. Snad tady to měli jinak? Nebo ne a on se jen mýlil? Netušil, bál se, měl snad něco udělat? Čekalo se to od něj? Ne, nechtěl to pokoušet, raději dál seděl, zrak upřený kamsi dolů. Nevnímal nic, i jeho pohled byl prázdný, myšlenky si kdesi poletovaly, nesouvislé a beze smyslu. Nedokázal se soustředit, nemohl. Jen čekal na tu chvíli, kdy auto začne zpomalovat, kdy se ocitne v cíli jejich cesty. Ať to bude kdekoliv.

Nepostřehl, že za sebou nechali les, nepovšiml si ani, že projeli městem, a pak pokračovali dalším lesem, tak ironicky krásným, kde slunce prosvítalo skrz barevné listí. Nepovšiml si, že zajeli na příjezdovou cestu sídla Georgie, které se do velikosti tomu, které patřilo Louisovi, rovnat v žádném případě nemohlo, a přeci ho v něčem předčilo. V jakémsi podivném pocitu, který každému připomněl domov, lásku a bezpečí. Žádná strohost a podivná anonymita, nezabydlené chodby, které se odkazovaly jen na jakousi linii předků.

Auto zastavilo, Harry překvapeně vzhlédl, ale to Georgie už vystupovala. S oteklýma očima a nejistým krokem. Chlapec se po chvíli také odvážil, dveře mu někdo otevřel, ani netušil kdo. Váhavě vystoupil a se strachem se rozhlédl okolo sebe, jako kdyby čekal, že každou chvíli se objeví Louis. Ale to se nestalo. Místo toho kousek od auta stála jakási dívka, malá hnědovláska, která objímala Georgii. Cosi jí šeptala, ale Harry neslyšel co. Teprve až po chvíli zaslechl jednu větu, řečenou zvlášť nahlas, snad aby ji i on postřehl.

"Jsi si lehnout, ano? Já se o něj postarám," řekla ta neznámá Georgii. Ta přikývla, a pak se vydala do domu, využila dveří, které se nacházely za oběma dívkami, a Harry je z toho důvodu předtím nepostřehl.

Osaměl s tou dívkou. Neznal její jméno, nevěděl, kdo to je. Co by měl dělat. Byla oblečena v bledě modrých šatech, vlasy jí volně splývaly na ramena. Snad sestra Georgie? Netušil, ale ona to vyřešila za něj, vydala se k němu a opatrně natáhla ruku jeho směrem.

"Jsem Eleanor," představila se. On přikývl, pak trochu váhavě její ruku uchopil a stiskl. Snad na znamení toho, že ji od této chvíle definitivně může pokládat za známou, za někoho, koho vůbec viděl. Chvíli čekala, hlavu nakloněnou na stranu a bedlivě ho pozorovala. Pak to pochopil.

"Harry," řekl prostě, ona se trochu pousmála.

"Georgia si šla lehnout, je toho na ni asi moc, takže teď půjdeš se mnou, ano? Umýt se, najíst, a pak spát, jestli budeš také chtít," vysvětlila, on jen přikývl, tentokrát jí to zřejmě stačilo, protože ho opatrně vzala za ruku a odvedla do domu.

Vevnitř nebyl zařízen jako ten Louise. Ubylo obrazů předků, které nahradily květiny, obrazy krajiny a veliká okna, kterými se člověk mohl dívat ven a která zároveň dovnitř pouštěla velké množství světla. Všechno vypadalo tak jasně, jednoduše, a přitom s nádechem něčeho magického.

Eleanor minula schody a pokračovala dál, zahnula za roh, patrně se ocitli v další části budovy. Ještě jednou prudce zabočila, až se ocitla na skrytém, úzkém schodišti. Táhla ho za sebou, jakoby se bála, že pokud ho pustí, spadne, tak křehký jí připadal. Ještě jedna chodba, teď o něco užší a méně světlá. Pak otevřela dveře a vtáhla Harryho do obrovské koupelny.

Uprostřed se nacházela vana, kousek od ní pak umyvadlo a několik skříněk, více toho nebyl schopen postřehnout, protože ho dívka dotlačila až k vaně a začala ji napouštět vodou. Když tam jen tak nečinně stál, pohlédla na něj.

"Svlékni se," řekla mu jako malému dítěti. "Nebo se mám otočit?" Tak nějak zavrtěl hlavou, netušil, zda ano, či ne. Záleželo na tom vůbec? Prostě ze sebe stáhl veškeré oblečení a nechal ho na hromádce ležet na zemi. Když vzhlédl, jeho pohled se setkal s tím dívčiným. Vypadala šokovaně, alespoň na okamžik mu to tak připadalo. Ale pak se na něj usmála, vypnula vodu a pokynula mu, ať vleze dovnitř. Tak trochu naivně asi předpokládala, že se toho zhostí sám, ale když se o okamžik později otočila od skříňky, kde něco hledala, jen v ní seděl, nehýbal se a nic nedělal. Povzdechla si, ale přesto se k němu vydala, z poličky ještě sebrala žínku.

Když se k němu sklonila, trochu polekaně na ni pohlédl. Pousmála se a sebrala z kraje vany mýdlo, pochopil. Jemně napěnila žínku, pak ho začala omývat, po hrudi, po zádech, po rukách. Se zatajeným dechem, protože i když si to chlapec sám neuvědomoval, vypadal příšerně. Vyhublý, s modřinami zjevně staršího data a podlouhlými šrámy, které se nikdo nenamáhal ani jedinkrát potřít nějakou mastí. Nebo, a ta varianta jí připadala mnohem horší, o nich ani nevěděl.

Došlo jí to rychle, nemusela být, kdo ví jak inteligentní, aby to pochopila. Jeho odtažitost, mlčení, strach. Vždycky to tak bylo, sama to zažila. Jako číslo, pouhé číslo, které si někdo vzal. Schválně se snažila vyhnout těm částem těla, které by mu to snad mohly připomenout. Krk. Penis. Třísla. Jen jemně, bez nějaké vášně, jako kdyby to bylo jako něco naprosto jiného.

Ještě mu opláchla vlasy a opatrně umyla, pak ho nechala stoupnout a vypustila špinavou vodu, aby ho jen osprchovala. Pak mu pomohla ven a podala ručník, tohle pochopil sám. Zatímco se sušil, došla si do skříně pro mastičku, kterou tam hledala už předtím, a odněkud vytáhla staré pyžamo. Sice bylo původně Louise, ale to chlapec nevěděl. A také nemusel.

Nechala ho, ať se posadí na stoličku, pak mu ošetřila ty nejhorší rány. Viděla horší, mnohem horší, ale i tak nikdy nebylo dobré něco podcenit a tohle nikdy nikomu neublížilo. Pak se oblékl, ona mu dosušila vlasy a vyvedla ven, po schodišti dolů, pak ho zavedla několika chodbami, až si připadal jako v bludišti. Nakonec skončila v kuchyni, posadila ho ke stolu, a zatímco se rozhlížel po vybavení místnosti, přičemž mu některé přístroje připadaly tak podivně známé, vytáhla z jakési skříně polévku a vložila ji do jiné, aby se ohřála. Během čekání se otočila zpátky ke chlapci, který se udiveně a fascinovaně rozhlížel.

"Odkud vlastně jsi?" zeptala se ho, když už to nedokázala déle vydržet.

"Z Kerconu," odpověděl popravdě. Pak mlčel, ticho v místnosti narušovalo jen tiché bzučení.

"Odkud myslíš, že jsem já?" Překvapeně vzhlédl, pokusil se něco říci, ale nakonec sklopil pohled na podlahy. Pochopila to. Ani si nemyslel, že ona sama je číslo.

"Jsem z Tierconu," pověděla mu. "K Georgii jsem se dostala, když spáchali atentát na její rodiče. Moje vlastní za to popravili."