You are mine - 11. kapitola

Být na okamžik šťastný... Ale nic netrvá věčně, to snad víte všichni.

Netušil, co na to říci. Vzhlédl, ale pak zase odvrátil zrak. Byla číslo… jako on. A přeci žila tady, s Georgií a nezdálo se, že by se jí to nelíbilo, že by tu strádala… Spíš se zdálo, že ty dvě něco pojí, nějaký zvláštní vztah, ale on tomu nerozuměl, mátlo ho to. Ani si neuvědomil, že přešla k němu a pohladila ho po tváři.

"To je v pořádku," řekla mu prostě a s úsměvem. Snad by i pokračovala, ale ozvalo se zapípání, a ona se vydala pro polévku, kterou mu opatrně přinesla. Ještě se z ní kouřilo, a i když se v nedávné době nějak zatvrdil proti jídlu, lákavé vůni odolat nešlo. Pustil se do ní, až si málem opařil jazyk, ale chutnala mu. Eleanor si sedla naproti němu, s úsměvem ho pozorovala, jak jí. A když se zdálo, že prázdný talíř snad i vylíže, převzala ho od něj a nalila mu ještě. Vděčně se na ni podíval, bylo to takové zvláštní, třebaže se vyplnila známá pravda, že s plným žaludkem je vám hned lépe. Když už zmizel i druhý talíř a třetí nebyl potřeba, El ho odnesla, a pak se navrátila k Harrymu. V momentě, kdy k němu přišla a chtěla se ho zeptat, zda by si třeba nechtěl jít lehnout, hlasitě zívnul. Musela se tomu zasmát. On se na ni jen nechápavě podíval.

"To nic. Půjdeme si lehnout, ano?" A nebyla to otázka. Jen ho popadla za ruku, jako kdyby se jednalo o malé dítě, a vyvedla ven. Znovu vystoupali po schodišti, pak šli tou samou chodbou jako předtím, jen zamířili dál, až se ocitli v jakési obytné části domu. El zamířila k jedněm dveřím, otevřela je a prst si přiložila na ústa, aby byl Harry potichu. Netušila, jestli Georgia už spí, ale nechtěla ji probudit. Bylo toho na ni moc, věděla to moc dobře, tak ať jí dopřeje alespoň klidný spánek.

Harry to pochopil a opatrně za ní vstoupil dovnitř. Panovalo tu přítmí, i když venku bylo světlo - někdo zatáhl těžké závěsy, a tak vytvořil umělý večer, až se mu víčka klížila téměř sama. El ho dovedla k jakési posteli u stěny, protože jak si sám povšiml, uprostřed se nacházela manželská postel s klidně oddechující Georgií. Zatímco jen stál a rozhlížel se po pokoji, poněkud nejistě, neboť to tu vypadalo… zvláštně. Ne tak jako u Louise, mělo to jakési neidentifikovatelné kouzlo pohody a útulnosti, domova. Kousek od něj se na zemi válel jakýsi kus oblečení, na nočním stolku stála prázdná sklenička se zarámovanou fotografií a nad postelí visel obraz krajiny.

Z přemýšlení ho vytrhla až El, opatrně ho zatahala za ruku a poukázala na rozestlanou postel. Vděčně se na ni pousmál, a pak na ni sám vylezl a zachumlal se do teplé deky. Jak se zdálo, nebylo to postel pro normálního dospělého, možná sloužila jen jako doplněk v prostoru či odkladiště věcí. Ale jemu to bylo jedno, víčka se mu sama zavírala a chlupatá deka byla neuvěřitelně příjemná. Nedokázal už myslet na nic, co ho tak dlouhou dobu trápilo, chtěl jen spát, propadnout do sladkého nevědomí a těšit se, že až se probudí, nic zlého se nestane. Nemohlo, vždyť… Nevěděl, jak ani proč, ale Eleanor věřil, něco ho k ní táhlo. Snad vědomí, že její osud je podobný tomu jeho, že se také jedná o číslo. A přitom o šťastné číslo, které se směje a usmívá, mluví a s Georgií se objímá, uklidňuje a dokáže pomoct. Jemu pomohla. Hodně. A přitom… jaký k tomu měla důvod? Co ji k tomu vedlo? Netušil, nic ho nenapadalo. Proč? Neznala ho. Nemohla. Nakonec všechny jeho úvahy tělo ukončilo samo. Víčka se zavřela, dech zklidnil a o chvíli později už spal, připomínajíc malé dítko.

Eleanor ho chvíli pozorovala. Evidentně si ji nevšiml, nebo jí alespoň nevěnoval pozornost. Sledovala, jak se několikrát překulil, až nakonec našel polohu, která mu vyhovovala, s pokrčenými koleny a dekou přitisknutou k tělu. Malé, roztomilé dítě, nevinný chlapeček, který si toho tolik nezasloužil… Nakonec toho nechala a přešla k posteli, svlékla ze sebe šaty a nechala je ležet na podlaze. Opatrně nadzvedla deku a vklouzla pod ni, snažila se, aby neprobudila Georgii.

Jenže její obavy byly marné, kdy se otočila na bok směrem k Harrymu a dvě ruce ji zezadu objaly.

"Myslela jsem, že spíš," zamumlala potichu. Nevadilo jí to, to určitě ne. Spíše překvapilo, ale trochu i zmátlo, protože netušila, zda Georgia nemá něco za lubem.

"Chtěla jsem, ale… nešlo to," vysvětlila a rukama zajela níže, dlaně jí spočinuly na břiše. Možná se snažila o to, aby to všechno vypadalo nevinně, ale El to po tom všem už dokonale prohlédla.

"Je tu Harry," ohradila se, ale ruce nesetřásla. Nemohla tvrdit, že je jí to nepříjemné. To nikdy.

"Ale on spí, ne?" zašeptala a dlaně přesunula níže, až Eleanor naskočila husí kůže. Jen přikývla, na slovo se nezmohla, a pak se nechala přetočit na záda, zatímco se Georgie naklonila nad ni. Přitiskla se na ni, chvíli jen klidně ležely, dva klidné dechy v jedné posteli. El se jí konečně mohla podívat do očí, ještě načervenalých a nateklých od pláče. Musela si povzdechnout. Jestli brečela… Nevěděla, co na to říci, jak vyjádřit to, že ji to mrzí, třebaže k jejímu bratrovi chovala jistou averzi. Ale Georgia za něj nemohla a nezasloužila si, aby přišla o dalšího člověka, kterého měla ráda.

Opatrně se nadzvedla a políbila ji na tvář, jen tak lehce, snad pro vyjádření důvěry a účasti, toho, že tu pro ni bude. El jí to oplatila. Nejdřív na čelo, pak na tvář, nos, až se dostala i k jejím rtům. Jemně ji líbala, něžně a milenecky, postrádalo to obvyklou vášeň, ale bylo to nabito něčím mnohem silnějším. Láskou a vzájemným porozuměním, kdy nebylo třeba slov. Jen pouhé doteky, které je činily bližšími.

Georgia přesunula ruce na její boky, hladila jemnou kůži a užívala si, jak El přivírá oči a užívá si to. Stejně jako ona. Jak obě přestávají vnímat realitu, veškeré problémy se vytrácí do neznáma, na chvíli vše zmizí a zůstanou jen ony dvě, dotyky a slast. Hladila ji, zajížděla na její citlivá místa, užívala si ten pohled do její tváře a postupně ji zbavila spodního prádla, až pod ní ležela naprosto nahá, a ona mohla zajet už úplně všude. Nakonec zmizela pod dekou, a i když to El na okamžik zmátlo, o sekundu později už ucítila rty mapující celé její tělo. Netrápila ji, nevyhýbala se nejcitlivějším místům, jak to někdy dělala, když si chtěla hrát. Dneska to bylo jiné, vážnější a více impulsivní, až se Eleanor zatmívalo před očima a tlumeně vzdychala.

Konec nepřišel tak vášnivě jako jindy. Bylo to lepší, svým způsobem. Více procítěné, víc uvolňující, víc osvobozující od reality.

"Děkuji," zamumlala po tom všem, ale když se přesunula k Georgii, snad aby jí to oplatila, ta ji položila zpět do peřin a zavrtěla hlavou.

"Dnes ne," zavrtěla hlavou a vtiskla ji poslední polibek předtím, než ulehla zas po jejím boku ve společném objetí. 

-•-•-

Tma. Jen tma. A bolest, která neustupovala, snad se mu zdálo, že čím více času uplynulo, tím byla horší a horší. Vytrvalá, která mu zatemňovala mysl a přemýšlení. Byl zmatený, netušil, kde je, ale podle všeho žil. Nebo ne? Nebo toto bylo peklo? Navěky uvězněný v temnotě a bolestech?

Hlas. Nerozeznal slova, ale nějaký tam musel být, určitě. Slyšel ho. Nebo se mu to jen zdálo? Neblouzní už? Ale ne, vrátil se, znovu, musí tu být… jenže nic neviděl. Nic tu nebylo. Žádný hlas. Žádný zvuk. Žádný člověk. Žádný živý tvor. Nic. Naprostá nicota.

Přemýšlel, proč se tu ocitl. Co se to děje, co to má znamenat. Snad boží trest? Ne, to určitě ne… třebaže říkal něco jiného, nikdy v Boha nevěřil. Všechna ta slova byla vyřčená jen z povinnosti, z posedlosti se vracet k tradicím. A morálce a podivné spravedlnosti, kdy se nevinnému stejně nedostane pomoci. Kdy nevyhrávají ti nejsilnější, ale ti, co získají největší moc. O tom to vždy bylo. A je a bude, protože toto se nedá změnit. Základní věc, na které byl tento svět založen, základní myšlenka, kterou bylo potřeba dodržet, jinak by se vše zhroutilo. Celý systém, celý svět. Nastala by anarchie, svět bez pravidel, společnost řízená těmi, kteří neví co a jak.

Možná právě vědomí toho ho udrželo na životě. Možná proto jeho srdce stále bilo, cítil ho. Nebylo hlasité, ale bilo. Stále a pravidelně. Tohle nebyla smrt. Nemohla. Možná jen něco, kdy musel pochopit to, co je tak neuvěřitelně důležité. Prozřít. Trvalo mu to tak dlouho, ale nakonec to přišlo. A až bude moci, naplní ta slova, naplní to vědomí a zajistí, aby svět v této podobě nikdy neskončil.