You are mine - 2. kapitola

Bojíme se. A nevíme, co se děje. Skrýváme svá tajemství a přitom možná ani žádná nemáme. 

Harry na moment zaváhal, nedokázal uvěřit tomu, co slyšel. Ale nedovolil si odporovat, nemohl. Třesoucíma rukama chytil lem šedého vaku a přetáhl si ho přes hlavu. Třásl se celý, i když nedokázal říci proč. Vždyť tady, v té bílé místnosti, nebyla zima. A aby to bylo strachem? Celý svůj život žil ve strachu, který ho ani na minutu neopouštěl. Tak proč?

Třásl se i v momentě, kdy se sklonil k zemi a jedním automatickým pohybem se zul. Pak stačilo jen uchopit i ten poslední kus látky a byl nahý. Tak jak mu bylo řečeno. Narovnal se, ale v tom činu nebyla ani špetka hrdosti, jen prachobyčejný návyk, který ho přiměl nehrbit se a upřít svůj pohled na stěnu před sebou. Ale když to vše bylo taková rutina, proč mu srdce tlouklo jako splašené?

Normální člověk by se podivil nad celou tuto situací, ale přítomným to nebylo neznámé. Normální, obyčejná věc. Možná to znělo zvláštně, ale jen stát, třebaže nahý, bylo tou nejlepší variantou, co vás tady mohlo potkat. A na rozdíl od ostatních věcí, tohle zvládl každý. I Harry, který tu teď stál s pohledem upřeným na jednotvárnou bílou zeď před sebou. Neodvážil se odvrátit zrak. Jen poslouchal. Tiché kroky, které se rozléhaly celým prostorem, jak okolo něj neznámý procházel. A prohlížel si ho, Harry na sobě cítil jeho pohled. Ostrý a pátravý, který nic nepřehlédl. Chladný a nebezpečný, jakási předvěst toho, co by snad mohlo nastat.

Pak muž ustoupil, konečně odvrátil pohled tolik podobný tomu, jímž si lidé na trhu prohlíželi zvířata. A přitom přemýšleli, které z nich si vzít, umístit do chléva a při vhodné příležitosti zabít. Kývl na svého společníka, druhého muže, který za celou dobu téměř splynul se zdí a jen v tichosti stál, s neurčitým pohledem a založenýma rukama. Ten mu kývnutí oplatil a k Harryho zmatku se mladší z mužů vydal ven. Netušil, co se to děje, a teď mu věci byly jasné o to méně. Čekal nějaký výčet svých provinění, o kterých ani nevěděl. Čekal nějakou formu trestu. Čekal cokoliv, ale jen ne to, že ten muž odejde bez jediného slova.

Druhý z příchozích, který v místnosti setrval, pak kývl na jednoho z hlídačů. Než se Harry nadal, popadl ho stále zmateného za paži a vláčel ven. Vedl ho nahého dlouhou chodbou, bílou a neosobní, podobnou místnosti, z níž právě vyšli. Nikdo se nestaral o to, že tu právě někdo prochází, že Harry je nahý. Nic neobvyklého, jen tu a tam někdo zvedl hlavu, aby se zadíval, kdo je to tentokrát.

Došli až do další místnosti, pro změnu vybavené strohým nábytkem z tmavého dřeva, které ostře kontrastovalo se zdmi. Hlídač hrubě dotlačil Harryho na židli, a pak zaklepal na jakési dveře vedoucí do vedlejší místnosti. Po chvíli z nich vyšla žena. Přes brýle zamračeně pohlédla na Harryho, pak něco prohodila k dozorci, který se vzápětí vzdálil. Přešla ke stolu, usadila se na židli a ze zásuvky vytáhla cosi, co chlapec spatřil naposledy jako malé dítě, v těch krásných letech strávených v dětském domově, kdy jeho dny byly naplněny hrou a učením se věcem, které ale stejně nikdy nevyužil. Byly to ale krásné časy a on pokaždé zesmutněl, když si na ně vzpomněl. Byl s Gemmou, svou starší sestrou, mohl se vídat i se svou matkou a netušil nic o tom, co je vlastně život, když žijete zde.

Ženiny prsty se rychle pohybovaly po klávesnici, zatímco zrak upírala na monitor.

"Číslo." V první vteřině si Harry ani neuvědomil, že mluví na něj. Potom se vzpamatoval a navzdory svému přetrvávajícímu zmatení způsobené celou toto situací jí ho automaticky nadiktoval jako dětskou říkanku, kterou se kdysi učil.

Žena cosi odklikala, napsala několik slov. A on tam stále seděl, zmatený a bez ponětí o tom, co s ním bude. Co dělá tady? Co bude? Skoro by dokázal i přiznat, že se bojí. Sužovala ho nejistota, ta nesympatická dáma, která vás píchala, nechávala na holičkách a mátla v mysli.

Po chvíli vstala, přešla ke skříni a vzala z ní jakýsi popsaný papír. Potom odjinud vytáhla jakousi hromádku věcí, které Harrymu podala. Oblečení. Nemusel se ptát, co má udělat. Automaticky si ho začal oblékat. Jednoduchá béžová košile a stejně zbarvené kalhoty s hnědými botami. Obyčejné oblečení, ale stále to bylo mnohem více, než měl kdy předtím. Látka nekousala, na dotek byla spíše příjemná a dobře tušil, že ho také zahřeje. Ale stále to nebyl sto pochopit, proč se to děje.

Žena počkala, než se oblékl, stále se mračila a na první pohled bylo zřejmé, že ji její práce nebaví, že by raději dělala něco jiného, než evidovat těch několik málo odchozích z této oblasti. Potom otevřela dveře a vyšla na chodbu, on ji beze slova následoval. Možná nic neřekla, ale také mu nic nezakázala a nezdálo se, že zvolil špatně.

Šla rychle, ale stačil jí, v novém oblečení se mu šlo dobře, látka byla jemná a příjemná na dotek. Z nějakého neznámého důvodu se také cítil mnohem volnější. Věděl, že ještě neopustil Kercon, ale cítil tu chvíli, jak přichází, sladkou a lákavou. Netušil, co se mu stane, ale něco mu napovídalo, že to možná nebude až tak hrozné. To by se přeci už stalo, ne? Kdyby něco provedl, kdyby si musel vyslechnout trest, kdyby mu bylo oznámeno, že to on se po následujících několik dnů stane obyvatelem pranýře či bude exemplárně zastřelen před shromážděním. Jenže nic nepřišlo.

Podivil se, když vyšli z budovy. Na místě, kde v životě nebyl. S údivem pozoroval prostor, který se mu otevřel. Žádná šedá, žádné jednotvárné bloky. Tady stál na dlážděném náměstí, a třebaže v dálce spatřil plot opatřený ostnatým drátem a pochodujícího vojáka s puškou přehozenou přes rameno, byly tu stromy. A keře. Zasazené a pečlivě udržované. V životě nic takového neviděl. Tolik barev. Snad i nebe tu bylo více jasné, o slunci, které se na oblohu vyhouplo teprve před chvílí, nemluvě. Co ho ale překvapilo nejvíce, byl vlak. Stál uprostřed toho náměstí, krátký, ale s otevřenými dveřmi, pečlivě střeženými dvěma páry očí.

A k jeho nesmírnému štěstí se žena přibližovala právě k tomu místu. Jede pryč. Pryč. Z Kerconu. Netušil ani, jestli je to pravda, ale pouhá myšlenka na to ho naplňovala neskutečným štěstím. Možná znal jen tohle místo, ale věděl, že je hrozivé, že to jinde bude určitě lepší, podobně jako na všech těch obrázcích v knížkách, které četl jako malý kluk.

Žena se zastavila před vlakem, podala papír jednomu ze stráží. Ten ho přelítl očima, pak utkvěl pohledem na Harrym a naznačil mu, aby nastoupil. A on to udělal. Váhavě, bojácně zvedl nohu. Potom druhou. Ale zvládl to. Ocitl se ve vagonu. V malém, s několika sedadly. Pár už jich bylo obsazeno. A on tu byl taky. Na cestě pryč, neznámo kam. Zapomněl na vše, co ho trápilo, na nejistotu i na toho podivného muže. Teď bude volný. Nebo si to alespoň myslel, dokud do něj hlídač nedloubl a cosi mu nepodal. Ten kus papíru. Potom ho ještě popostrčil a on se vydal do nitra vagonu a sedl si na nebližší sedadlo.

Za chvíli se vlak dal do pohybu. Pomalu se rozjížděl, ale po chvíli už vesele rachotil po kolejích. A Harry se díval ven. Na vysokou zeď, která oddělovala Kercon od zbytku světa. Místo, kde vyrostl. Tušil, že se mu asi nebude stýskat, nenáviděl to místo. A neměl nikoho, koho by zde nechával. Jeho matka zemřela, otce nikdy nepoznal… a Gemma… ta zmizela už asi před rokem. Na chvíli zauvažoval, zda i ona odjela takovým nějakým vlakem a zda se má dobře. Musí. Vždyť je pryč.

Po chvíli se mu to místo ztratilo z dohledu. Nahradilo ho pole táhnoucí se do dálky a zářivé slunce, které osvětlovalo celou krajinu. Nevěděl, jak dlouho pojedou, ale pak mu zrak padl i na papír, který doposud svíral v rukách. Číst trochu uměl, třebaže to pro něj bylo náročné a vždy mu zabralo notnou chvíli, než z písmen dal dohromady slova. Přesto dokázal přečíst to, co stálo hned nahoře, zdůrazněné tak, aby to nikdo nepřehlédl.

Majitel: Ogf. Louis Tomlinson

Dlouhou alejí, kde se již veškeré stromy zbavily listí a skrz holé větve prosvítalo ranní slunce, klusal kůň s jezdcem na hřbetě. Běžel v pravidelném rytmu, s hlavou vztyčenou na volné otěži a člověk by si pomyslel, že ho jeho jezdec ani nepobízí. Téměř to byla pravda, mladý muž valachovi jen tu a tam připomněl, že někdo na něm vůbec sedí, s jednou rukou položenou na kohoutku svírající otěž a tou druhou, která mu uvolněně visela podél těla. Koleny se opíral o sedlo a v daném rytmu vysedával, jako kdyby to pro něj byla naprosto automatická záležitost.

Skutečně se o nějakou rutinu jednalo. Dnes, i když lepší počasí by si kdejaký člověk v tomto období nemohl přát, nevnímal své okolí, nevnímal krásu koně pod sebou, jakési kouzlo, kdy mizela mlha a krajinu zalévalo slunce. Sužoval ho jakýsi pocit, kdy člověk nemá ani pomyšlení na to, co se právě děje. Nemělo to nic společného s tím, že vlastně ani nespal, protože usoudil, že těch pár hodin by mu stejně k ničemu nebylo a může je tedy využít účelnějším způsobem. Dokonce to ani nesouviselo s jeho návštěvou Kerconu, bral to jako takový menší výlet, který se ho sotva dotkl. Nemusel se zabývat tím, co udělá se svou nejnovější hračkou, třebaže by lhal, kdyby neměl nějaké to povědomí, ale vždy to nechal vyplynout ze situace, sledovat reakce těch čísel bylo vždy tak zábavné…

Jenže jeho nezájem o krásu okolí byl spjat s něčím úplně jiným. S cílem svojí cesty. Nebylo to daleko od jeho domu, stačilo přejet přes les, a pak se člověk dostal do udržované aleje, která ho za chvíli dovedla k hřbitovu. Byl starý a oplýval svým vlastním kouzlem. Spočívala na něm většina jeho předků v pečlivě upravených hrobech se zdobnými náhrobky.

Spatřil nízkou zídku, která to místo ohraničovala. Nezpomalil, ani nepřešel do rychlejšího chodu, nechal koně dál klusat a zastavil ho až u zídky. Seskočil z něj a nechal ho volně se pást na kousku trávy. Potom prošel železnou brankou a s hlavou skloněnou se vydal mezi hroby na místo, kam by došel i poslepu. Byl tu tolikrát, třebaže by to nikomu nepřiznal, nikdo nemusel vědět, že zrovna on sem chodí pravidelně. Pro všechny byl přísný a bezcitný. Ale i tak v něm žilo jakési dítě, které doposud oplývalo city a pocity.

Několik málo kroků stačilo, aby se ocitl na tom místě. Sešel z cestičky na trávník a upřel zrak na hrob před sebou, který podobně jako všechny ostatní zdobila orlice a svastika. Runy se nacházely u čtyř dat, přičemž stačilo pomyšlení na jedno, aby se mu sevřelo srdce. Datum úmrtí. A u obou zemřelých bylo stejné. Nejhorší den jeho života. Den, kdy přišel o oba rodiče.

Byl tehdy malý, a tak se ho to dotklo o to víc. Přišel o ně, o matku i otce, a zůstal sám se svými sestrami. Zemřeli ve službě pro Říši, zemřeli jako hrdinové; říkali mu. Věděl to. Zemřeli pro něco, v co věřili, pro něco, co dělal on sám. Pro spravedlnost, pro lepší svět, pro Říši, která měla být věčnou. A bude. Díky nim, díky jemu. Díky těm nepodstatným obětem, kdy se člověk musí podřídit pro vyšší dobro. Nebyla to vysoká cena, ale i tak to v něm pokaždé něco probudilo.

Zapřísáhl se, že nebude brečet, že nedá najevo svou slabost, ale stejně nezabránil tomu, aby se po jeho tváři skutálela slza. Rychle ji utřel, snad ze strachu, že by tím mohl zneuctít jejich památku. Pláč byl pro slabochy, ne pro něj. Tušil, že kdyby ho viděli, věděli, kam to dotáhl, byli by na něj pyšný. A tak nesmí plakat, musí zůstat silný. Tak jako doposud.

Po chvíli se otočil a odcházel zpět. Tentokrát s hlavou zdviženou a rychlým krokem. Prošel brankou, kůň zvedl hlavu. On ho popadl za otěže a jedním elegantním pohybem nasedl. Pak ho otočil, ostře pobídl a odcválal pryč.