You are mine - 9. kapitola

Eleanor. Co tam dělá a kdo to vůbec je? A co se bude dít dál u Harryho a dalších? 

Do pokoje pronikaly jemné sluneční paprsky spolu se zpěvem ptáků z přilehlého parku. Žena, ležící v posteli, se trochu neklidně zavrtěla v náručí své přítelkyně. Ta za okamžik otevřela oči a musela se pousmát nad tím obrazem. Nikdo by to do té osoby neřekl, ale byla neskutečně roztomilá, jak tu tak ležela a klidně oddechovala. Jako kdyby se jednalo o naprosto normální osobu, ne o dámu, které se tolik lidí bojí. Opatrně si ji přitiskla ještě blíže k sobě a začala jí do vlasů vlepovat drobné polibky.

"Dobré ráno," zamumlala po chvíli, když Georgia již otevřela oči a koutky jejích úst se vytáhly do úsměvu.

"Dobré," oplatila jí a nechala se ještě chvíli hýčkat Eleanor. Milovala tato rána. Nemusela myslet na nic, co se stalo, všechny její myšlenky se upíraly jen do budoucnosti, k novému dnu, který tak krásně začíná.

"Co máš dneska v plánu?" zeptala se El a následně se od ní odtrhla, čím si vysloužila podrážděné zabručení.

"Lenošení. Nikam dneska nemusím," zamumlala a pousmála se na dívku. "Čeho by se dalo i docela využít," zazubila se.

"Hm, proti tomu nic nemám," usmála se na ni El a zase si ji přitáhla blíž, využívajíc toho, že takhle po ránu Georgii nikdy nevadilo, když převzala nadvládu. Už se chystala, že jejich rty spojí v polibku, když zazvonil telefon.

Georgia si povzdychla, ale doprovázena chápavým pohledem Eleanor vstala z postele a přešla těch několik kroků ke stolu, kde dlel telefon. Na rozdíl od svého bratra netrvala na tom, aby se vše zdálo staré a technika byla odsunuta do odlehlých částí budov. Využívala ji, zjednodušovala si tím život a nestarala se o to, že by jako správná osoba měla žít přesně podle nějakých nepsaných a podle ní stupidních pravidel.

Zvedla sluchátko, a tak ukončila ten otravný zvuk, který dával hlasitě najevo, že někdo si ji žádá, ale z nějakého důvodu se nemůže dostavit osobně. Nestačila ani zauvažovat pořádně nad tím, co by jí tak někdo mohl chtít teď po ránu, když se z druhé strany ozval mužský hlas. Neznala ho, ale pro tuto chvíli to bylo naprosto jedno. Po několika větách se už na to ani nedokázala soustředit, vnímala jen jeden fakt, který jí stále zněl v hlavě.

Hovor netrval dlouho, ale i tak se jí nohy třásly a měla pocit, že to už neustojí. Ale ne, nemohla to být pravda, prostě nemohla, ne…

"Stalo se něco?" zeptala se Eleanor opatrně. Georgia na ni pohlédla, v očích se jí zcela netypicky zračily slzy.

"Na Louise spáchali atentát."

Auto ujíždělo po liduprázdných silnících s mladou dívkou na zadním sedadle. Netušila ani, jak se jí podařilo obléci a nasadit znovu ten tvrdý výraz, zahnat slzy a jednoduše řečeno předstírat, že je silná. A přitom měla pocit, že se každou chvílí rozbrečí jako malá holka, snad jen přítomnost dalšího člověka - řidiče - ji přiměla k tomu, aby se držela. Aby nedovolila pocitům vyjít na povrch. A přitom… Louis byl její bratr, a že se stalo toto… Vždy, když ho na něco podobného upozornila, nevěřila tomu, že by se něco takového skutečně mohlo stát. Že na něj skutečně spáchají atentát. Věděla, že mu patrně nic vážného není, muž říkal něco o tom, že je v nemocnici. Ale i tak vše bylo tak podobnému tomu všemu, co se jednou stalo. A její myšlenky se navzdory jejímu úsilí stále vracely k době, kdy byla malá a její rodiče zemřeli… Také na ně spáchali atentát. Také… Proklínala tu zatracenou symboliku a jen pozorovala krajinu okolo sebe.

"Zastavte," poručila řidiči, když se před nimi v zatáčce objevilo několik černých vozů. Muž jí pověděl, že se to stalo na cestě k jeho domu, a třebaže tvrdil, že se tam nemusí zdržovat, něco ji k tomu táhlo. Auto zastavilo u krajnice a ona vystoupila. Několik policistů v uniformách a pár detektivů v béžových pláštích s klobouky na hlavě postávali okolo a věnovali se své práci, i tak ale vzhlédli, když se vůz zastavil. Nezastavili ji, podle všeho věděli, o koho se jedná. Jeden z mužů jí vyšel vstříc, vysoký a s nečitelným výrazem ve tváři. Už jen to by mnohé lidi donutilo říci pravdu, a pokud k tomu přidáte jeho oblečení a fakt v jaké instituci pracoval…

"Slečno Tomlinsonová," pokynul jí.

"Pane Müllere," oplatila mu prostě. "Co se stalo?"

"Podle všeho útočník několikrát vystřelil a zranil vašeho bratra. Ne vážně, podle aktuálních informací z nemocnice se jedná jen o menší zranění," popsal stručně a jasně, věděl, že ji nebudou zajímat nějaké přílišné podrobnosti.

"Dopadli jste ho?" zeptala se. Přikývl.

"Aktuálně ho převážejí na vyšetřovnu, kde bude podroben výslechu." Tušila, co to znamená, a tak mu to jen odkývala. "Zde už jen provádíme sběr důkazů, více informací vám patrně řeknou v domě vašeho bratra." Přikývla, ale přesto se na okamžik ještě zdržela. Přejížděla pohledem přes podzimní krajinu, přes spadané listí a hloučky borůvčí. Pak ji to trklo do očí.

"Je tady moc hnědé," zamumlala.

"Pardon," ozval se muž, který ji patrně zaslechl.

"Nezdá se vám, že je tu moc hnědo?" pohlédla na něj. "Moc spadaného listí, ale kde by se tu vzalo? Tolik stromů tu není," poznamenala. "Jako kdyby ho sem někdo nanosil úmyslně. Snad aby něco skryl - nebo nás uklidnil. Jiných barev si nevšimnete, ale hnědá vždy byla, dalo by se říci, ta naše. A oni to vědí a snaží se toho využít." Překvapeně na ni hleděl. Pak cosi na někoho zakřičel, nevnímala co.

"Podíváme se na to," ujistil ji. Ale s příznivou reakcí se nedočkal, probodla ho svým tvrdým pohledem, jako kdyby zrovna na toto čekala.

"Kde jsou ty doby, kdy Gestapo nadzvedlo každý lísteček v okruhu pěti kilometrů a nikdo ho k tomu nemusel pobízet. Zatím nashledanou." Otočila se a vydala se zpět k autu. Ještě tu byla jedna věc, kterou musela zařídit. Jedna velmi důležitá věc.

-•-•-

Probudil ho řev. Cizí řev, který neznal. A vzápětí jím někdo hrubě zatřásl. Překvapeně otevřel oči, ale to už ho někdo zvedal, nebral ohledy na to, v jakém je vůbec stavu. Rozespalého ho neznámý vláčel někam ven, přes pokoj Louise, dlouhou chodbou a pak po schodech dolů. Klopýtal, několikrát málem upadl, ale někdo ho držel moc pevně, zabraňoval, aby nespadl. Nebo utekl.

Dovedl ho až na dvůr a Harry spatřil, že tu nestojí sami. Poblíž několik dalších mužů drželi další osoby, neznal je, třebaže jedna mu byla matně povědomá a on v ní poznal dívčinu, co mu nosila jídlo. Ale teď… byl zmatený, bylo tu moc lidí a on netušil, co se děje. Řev, křik a on mezi tím vším stál rozespalý a po té izolaci mu vše připadalo zvláštní, až moc hlučné a světlé. Bál se. Hodně se bál, třebaže nějakého jeho části to bylo naprosto ukradené. Třeba zemře, konečně…

Do dvora vjelo auto. Harry netušil, kdo přijel, ale vzápětí se spustil povyk, někdo někoho hledal, někdo vyšel z domu a rychle zamířil k vozu. Mluvil s někým, kdo vystoupil, o něčem se snad bavili, to chlapec netušil. Ale pak se někdo otočil směrem, kde stál, něco zakřičel na muže, který ho stále svíral za rameno. A teď ho popostrčil dopředu a znovu vláčel, tentokrát přes nádvoří mezi lidmi. Zastavil se až u auta a Harry konečně spatřil osobu, která z něj vystoupila. Byla to Georgia.

Něco řekl muži, který stál vedle něj, pak kývla na toho, který svíral chlapce, a on ho pustil. Žena na něj kývla a on pochopil, váhavým krokem se k ní vydal. Podržela mu otevřené dveře vozu a pohledem ho pobídla, aby nastoupil. Opatrně usedl na sedadlo, stále zmatený, unavený a vystrašený. Zavřela za ním a o chvíli později se objevila na opačné straně. Něco ještě řekla postávajícím mužům, pak taktéž nastoupila.

"Můžete jet," pověděla řidiči, pak se naklonila dopředu a zatáhla mezi nimi záclonu a tím poskytla sobě a Harrymu alespoň částečné soukromí. Auto se rozjelo a za chvíli už ujížděli po cestě pryč.

"Na Louise spáchali atentát," obrátila se k chlapci a on na ni udiveně koukal. Ale neodpovídal, nic jí na to neřekl a v jeho tváři se nezračila žádná emoce. A ona s tím nemohla nic dělat, tak jen pokračovala. "V takových případech se veškerá čísla, která náleží dané osobě, popraví. Podařilo se mi na tebe uplatit výjimku, takže teď budeš nějaký čas u mě." Překvapeně se na ni díval. Popraví… Měli ho popravit. Ale ona ho zachránila, dalo by se to tak nazvat. Třebaže jemu už život nic nepřinášel, v poslední době jen přežíval. A ona tohle… Nemohla to být pravda, ne… A přeci… Jeho myšlení mu vypovídalo službu, netušil, co jí na to říci. Jak se vůbec chovat. Co dělat. Co to má všechno znamenat.

Někde v dálce zazněly tři výstřely.