Poslední vlk - 5. kapitola

Omlouvám se, skutečně! Já vím, že to trvalo dost dlouho, ale tak snad... Jo, trochu se nám to zvrtne. A máme tam i jeden sen. Co si o něm tak myslíte? :)

Myranda se na ni s klidem sobě vlastním dívala. Jen Alayne byla ztracena, netušila, co dělat, co říci. Jak reagovat. Přeci… Ten její výraz ji děsil a dívka samotná ještě víc. Náhle se zvedla, výšivku odložila na postel a přešla k Alayne. Nesla se tak vznešeně, jako kdyby se vůbec nejednalo o dívku z nižšího rodu. Připomínala rod Lannisterů. Hrdý lev, co se nebojí vystrčit drápy, co jde za svým cílem a vše okolo je mu ukradené. Taková byla, třebaže snad v životě neopustila Údolí. Zocelily ji zdejší hory a poutníci a rytíři vydávávající se na Orlí hnízdo.

„Víš, každý máme svá tajemství, že,“ usmála se na ni dívka. Tak sladce a nevinně. Ale přitom by jí to mohl uvěřit snad jen blázen. „A dcera lorda Baeliše by určitě nechtěla, aby se některá dostala na povrch.“ Alayne zamrazilo. A přitom… dívka nepopřela, že je dcerou Malíčka. Snad aby ji zmátla? Nebo mohla mluvit o něčem jiném? Jenže veškeré rozumné uvažování se vytratilo, když ji vzala za ruce.

„Jsi krásná a chytrá,“ opatrně jí sundala tlusté rukavice a pohladila po dlani. „Teď jen zamkneš. A budeš tu se mnou. A nikdo se nedozví, jak to ve skutečnosti bylo s lady Arryn.“ Alayne si ani neuvědomila, že přikývla. A že přešla ke dveřím a otočila v nich klíčem. Lady Arryn… Jak to s ní bylo… Malíček jí tvrdil, že se to nikdo nedozví. Že je to jejich sladké tajemství. Ale ona vždy pochybovala. A teď také. Věděla to. Myranda to zjistila. Netušila jak, ale na tom nezaleželo. Ale co když toho ví víc? Nebo se to dozví? Co bude pak? A co bude teď?

Přešla až k posteli, na které už seděla dcera lorda Nestora. Ta výšivku položila na stůl, snad aby jim nepřekážela. Alayne jen tak zmateně postávala. A bála se. Její strach se ještě zvětšil v okamžiku, kdy na ni dívka pohlédla a klidným hlasem jí pověděla: „Svlékni si ten plášť.“ Jenže Alayne se k tomu neměla, ztuhla a nedokázala zvednout ruce a svléknout ho. Už jednou ho dnes z ní někdo sundal a ona věděla, jak to dopadlo. Ale to Myranda přeci nemůže, je to dívka a…

V hlavě se jí rojilo tisíc důvodů proč ne, ale dívka je všechny zbořila. Trochu se zamračila a postavila se, aby z ní ten kus oděvu svlékla sama. Alayne zatajila dech. Bála se a tohle… bylo to snad ještě horší než s Malíčkem. I když si to předtím nikdy nepomyslela. Ale bylo tomu tak.

Myranda do ní strčila a ona spadla na postel. Na měkkou postel, ale to v té chvíle patřilo k naprosto nepodstatným věcem. Vyděšeně se podívala po dívce, která se k ní v šatech nahnula a přetočila ji na záda. Nevěděla, co má v úmyslu. A děsilo ji to.

„Nemusíš se bát,“ usmála se na ni dívka. Znovu tím přesládlým úsměvem, který všechno jen zhoršoval, člověka uvrhal do bezmoci a musel se bát toho, co snad přijde. A přišlo. Dívka se k ní nahnula, opatrně ji pohladila po vlasech a jeden pramen jí odstrčila z obličeje. Pak náhle, naprosto neočekávaně, ji políbila.

Alayne se snažila ji odstrčit, ale jako kdyby v těchto situacích pokaždé ztratila svou sílu. Pro Myrandu bylo snadné jí odstrčit ruce. A dál ji jen líbat, uchvacovat její rty a užívat si tolik sladké nadvlády. Všechno bylo jen v jejich rukách. Alayne tomu nedokázala zabránit. A nikdo další také ne, dveře byly zamčené, a i kdyby se pokusila křičet, přes tlusté stěny by ji nebylo slyšet.

Mohla jen ležet a doufat v nemožné, nechat si plenit ústa. Byla loutka, když ne ptáčkem. Tohle se ptáčkům nedělo. Ne, ti mohli jen sladce zpívat ve své kleci. Lidé jim neubližovali, ne dokud neuletěli a nezatoužili po svobodě. Ale to ona neudělala. Ne, toho se nedopustila. Tak proč? Nebyla jím snad? A přitom… ani vlkem býti nemohla. Ti se nedali pokořit. Člověk si s nimi nemohl hrát, nemohl je uvěznit v náručí a plenit jejich ústa jako Železní plenili pobřeží. Jenže, ozval se znovu ten hlásek, protivný a nepříjemný, nikdo dříve nezničil Zimohrad. Co když byla síla vlků jen vztáhnutá k jejich hradu, co když…

Ne, všechny ty myšlenky byly nepodstatné. To, co se dělo, bylo podstatné, naplňovalo tuto chvíli. Nechtěla, ale nemohla tomu zabránit. Jak by mohla… Jen loutka. A někdo měl drátky a vedl je. Ale ona to nebyla.

Stále ji nepouštěla, jen opatrně líbala. Někomu jinému by se to možná líbilo, ale pro Alayne to bylo utrpení. Připomínalo jí to Malíčka a Ohaře. A Tyriona, i když zrovna ten na ni nevztáhl ruku. On jediný… A přeci ho zradila, utekla od něj.

Ocitla se tu. Ve spárech dívky. Bez pomoci, bez ničeho. Až to nakonec skončilo a Myranda se odtáhla, téměř něžně ji pohladila po tváři. Zas ten úsměv.

„Přijdu zase někdy. Vybrat si svou cenu za tajemství,“ řekla sladce. Zvedla se a odešla, odemkla si a zavřela za sebou dveře.

Alayne osaměla. Zhluboka dýchala a najednou ucítila vlhké slzy na tváři. Plakala. Ale netušila proč. Snad z bolesti, osamění, toho, že ji někdo jen využil, a pak odhodil? Snad z toho, že jí byl dán příslib toho, že to nebylo naposled? Snad…

Chtěla pryč. Chtěla z toho všeho utéci, ale nemohla. Byla v kleci a neměla klíč. Byla zavřený vlk v kůži ptáčka, který zas… Jakoby už ani přemýšlet nemohla, všechno to zmizelo. Nakonec se zvedla a sundala ze sebe šaty. Bylo brzo, ale ona zatoužila po spánku, po sladkém vysvobození z této noční můry. Ulehla do peřin a zavřela oči.

O něco později usnula, jenže… nebylo to žádné vysvobození. Jako kdyby se propadla z noční můry do další.

Oheň. Byl všude. Oklopoval ji a šimral v nose. Ale nemohla utéci, protože vše okolo ní hořelo. Vysoká hranice a ona se nacházela přímo uprostřed ní. Cítila žár na své kůži, slyšela praskající dřevo. A hlasy, mnoho hlasů, které přicházely zvenčí. Zpívaly něco, a i když tušila, že by tomu jazyku normálně nerozuměla, věděla o čem. O zradě. O zradě rodu a prokletém vlkovi, který musí odejít. Nejen ze smečky, ale ze světa. Musí být odsouzen k tomu, aby se toulal nicotou, aby ho tam dračí oheň odnesl.

Jenže pak se ozval druhý hlas. Sladší a výraznější a přitom byl jen jediný. Pěl o síle a o moci, o tom, že vlk může sloužit, když je unášen v dračích pařátech. O vysvobození. O tom, jak něco ještě bude povzneseno, a utiskovaní se domohou tvrdé odplaty. Že ještě povstanou města a hrady a těla z popele.

Víc neslyšela. Oheň se přibližoval. Měla pocit, že hoří a náhle se z výšky uvolnil jeden z kmenů a řítil se k zemi. Přímo na ni a ona křičela a snažila se utéci, ale nebylo kam. Byla uvězněná. A spoutaná ohněm.