You are mine - 17. kapitola

Asi vás zklamu, moji drazí, ale tato povídka se chýlí ke konci. Tak trochu uvažuji, zda ji stihnu dopsat ještě před lyžákem, kam tak trochu nedobrovolně odjedu 11.1. Ale nebojte, v plánu je už další kapitolová Larry povídka - Do you hear me? Sice z našeho normálního světa, konkrétně ze školního prostředí, ale i tak doufám, že si třeba najde své čtenáře. :)

Ale dnes ještě konec není. A tak je tu pro vás další kapitola, snad se vám bude líbit. Za komentáře budu ráda. :3

Pro Harryho to bylo neuvěřitelně zvláštní, když vycházeli ze hřbitova. Louis šel pomalu, kulhal a on svíral jeho ruku. A ani netušil proč. Na jednu stranu ho svíral strach, obavy, ale něco ho k tomu táhlo. I když nevěděl co. Jakási nevysvětlitelná síla, kterou neznal. Ale Louis se netvářil, že by proti tomu něco měl. Stisk ruky mu oplácel a nechal se opatrně vést dál.

Prošli brankou. Harry byl na okamžik zmatený, ale muž to vyřešil za něj. Dovedl ho až ke koni, nehledě na fakt, že se chlapec trochu zarazil a vyděšeně se díval na zvíře, které zvedlo hlavu.

„Bojíš se?“ zeptal se Louis. I když odpověď musel poznat sám. Kudrnáč opatrně přikývl. Modroočko se smutně pousmál a stoupl si za něj a jemně ho postrčil dopředu. „Nic ti neudělá.“

Harry udělal jeden váhavý krok vpřed. Kůň do něj zvědavě žďuchl hlavou, snad se snažil zjistit, zda nemá něco dobrého k snědku. Kudrnáč jen stál a udiveně koukal. Kůň nebyl nebezpečný a po chvíli o něj ztratil zájem, vrátil se zpátky k pastvě.

Louis se přes něj natáhl a podržel mu třmen. Harry se na něj nechápavě otočil.

„Vlož tam levou nohu, rukama se chytni sedla a vytáhni se nahoru,“ vysvětlil mu prostě. Kudrnáč ho poslechl, ale když se snažil dostat nohu do třmenu, nešlo mu to. Ale Louis mu pomohl. Ruku mu položil na přední rozsochu a nohu vytáhl nahoru.

„Na tři, ano? Odrazíš se a já tě vyhodím nahoru,“ zašeptal a popadl jeho druhou nohu. Harry přikývl a snažil se pevně zachytit rukama. Bál se. Byl zmatený a netušil, co se bude dít, jaké to bude. A Louise nepoznával. Jako kdyby ze hřbitova vyšel nějaký jiný muž.

„Raz, dva, tři.“ Kudrnáč se na poslední chvíli odrazil od ze mě a Louis mu pomohl, až měl chlapec pocit, že snad přeletí na druhou stranu. Ale seděl. Na koni, který nadzvedl hlavu a napřímil uši.

„Dobrý?“ zeptal se modroočko a Harry přikývl. „Posuň se trochu dopředu,“ řekl mu pak a kudrnáč to udělal. Noha mu vyklouzla ze třmenu, který Louis zachytil a přitáhl si ho k sobě. Vzápětí se sám vyhoupl do sedla.

Bylo to nepohodlné, dva chlapci se do jednoho sedla – byť za normálních okolností velmi pohodlného – nevešli. Harry seděl moc vpředu, ale Louis si ho držel. Otěže popadl do jedné ruky a zvedl hlavu koně od trávy. Stmívalo se a on chtěl, oba chtěli, být doma co nejdříve. I když to znamenalo nevyhnutelné setkání s jejich sestrami.

Louis pobídl koně do kroku a otočil ho na cestu. Harry se cítil nejistě, ale jedna ruka ho zezadu pevně držela. Jako kdyby se modroočko bál, aby nespadl a neocitl se na zemi, pod kopyty toho nebezpečného zvířete.

Slunce už téměř zapadlo, oba dva věděli, že brzy padne na krajinu tma. A ani jeden z nich nechtěl zůstávat venku. Už teď vše vypadalo strašidelně. Tmavé stíny a v dálce se ozvalo první zahoukání sovy. Tímto tempem se zpátky brzy nedostanou…

Louis otočil koně a vydal se přímo mezi dva stromy. Kudrnáč jeho počínání nechápavě sledoval, měly tam být keře, nemohl to jen tak projít… Ale muž věděl, co dělá a i v tuto hodinu bezpečně našel cestu skrz, skrytou mezeru, která se dala použít jako zkratka.

Ocitli se na louce, která vůbec neoplývala podzimní krásou, ta připadla lesům. Promáčená, tu a tam nějaký keř, bez barev, jen stále stejná zelená a hnědá. Jenže tím se zabývat nemuseli. Důležité pro tuto chvíli bylo, že se přes ni dalo přejet.

„Drž se sedla a hřívy, ano?“ řekl Louis Harrymu. Ten opatrně přikývl a rukama se pevně chytil. Netušil, co se bude dít a v jeho srdci se stále objevovaly jakési pochybnosti. Třeba je to jen hra, třeba si chce jen pohrát… I když Louis to vůbec v úmyslu neměl. Pohledem zkontroloval, zda ho chlapec poslechl, a pak prudce pobídl koně. Ne do klusu, věděl, že tento chod by jim to jen ztížil, že by ještě více hrozilo, že chlapec či on spadne. Pobídl koně do cvalu a ten ho poslechl.

Cválali pomalým, houpavým tempem, nikam se nehnali. Harry se zpočátku křečovitě držel, ale po chvíli se uvolnil. Bylo to… příjemné. Vítr ve vlasech a jistota zvířete, rychlost, která jako by ho odnášel ode všeho. A Louis. Držel ho, opatrně, nechtěl, aby se mu něco stalo. Ale o to se nemusel bát, protože chlapec si to užíval. Nebo mu to alespoň přišlo. A s tím i získával jakousi jistotu.

Najednou kůň zrychlil. Zakousl se do udidla a přidal na rychlosti. Kudrnáč trochu zakolísal, překvapen náhlou změnou, ale vzápětí se vše vrátilo do normálu. Louis na to byl zvyklý, ale i tak ho to překvapilo. Ohlédl se a hledal toho, kdo to zavinil. A našel ho.

Georgia. Pravděpodobně toto neměla vůbec v úmyslu, snad ho také vyjela hledat, a pak ho zahlédla. A jejich koně udělali své, pobízeni volným prostorem před sebou a tím, že po dlouhé době se ocitli venku. Louis se musel zasmát. Bylo to tak krásné. Nevnímal nic jiného. Jen vítr ve vlasech, koně pod sebou, který se hnal vpřed šíleným tempem, o kterém by možná někdo řekl, že ani není možné.

A Harry. Cítil jeho záda, jeho kudrliny, které ho lechtaly v obličeji. A slyšel jeho smích. K jeho překvapení se chlapec smál. Oba se smáli, zatímco ujížděli na jednom koni vpřed, nemyslíc na nic. Georgii nechali za sebou. Zmateně je pozorovala, jak se jí vzdalují a míří směrem k domu. Ale nevadilo jí to. Byla svým způsobem šťastná i za ně a jejich smích ji hřál u srdce.

Mnohem pomalejším tempem vjeli k domu. Zastavili až na dvoře, Louis elegantně sesedl, ale Harry si nevěděl rady. A zas se ho zmocnil podivný strach. Který zmizel hned v dalším okamžiku, když mu modroočko pomohl slézt.

„V pořádku?“ zeptal se a kudrnáč přikývl. Opatrně poplácal zpoceného koně po krku. Nikdy by si to nepřiznal, ale to, co právě zažil, bylo něco naprosto neuvěřitelného. A krásného. Zapomněl na vše a vzrušení mu do krve vehnalo dávku radosti a štěstí.

Najednou se otevřely dveře domu a v nich se objevila Gemma. Udiveně zůstala stát na prachu a dívala se na ty dva. Na úsměvy, rozcuchané vlasy a koně, který stál opodál.

Louis si z její přítomnosti nic nedělal, popadl Harryho za ruku – opatrně a lehce, nebyla v tom žádná agresivita – a vydal se s ním směrem k domu.

„Najděte podkoního, ať se postará o koně, ano?“ oslovil Gemmu, když k ní došli. „A jestli byste byla tak hodná a večeři nám donesla nahoru, děkuji.“

Pak šel dál a nechal zaraženou dívku za sebou. Zřejmě slyšela, že není vůbec milý, ale on se dnes neohlížel na svoji pověst. Na to, jak by se měl možná chovat. Bylo mu to ukradené. Jako kdyby se někde objevilo jeho staré já, dobře vychovaný chlapec. A věděl to. Moc dobře to věděl. Jako kdyby v něm něco probudilo staré vzpomínky a říkalo mu, že tohle už někdy zažil. A bylo to tak správné.